Jan Evangelista Purkyně (1787 – 1896) byl významný český přírodovědec světového významu. Mimo jiné napsal i Spis o zraku a vidění.
purkyňovy obrázky V minimálně osvětlené místnosti držíme asi 30 cm před okem testované osoby zapálenou svíčku. V lidském oku se vyskytují čtyři světlolomné plochy – přední plocha rohovky, zadní plocha rohovky, přední plocha čočky a zadní plocha čočky. Světelný zdroj tedy v oku vytváří čtyři odrazy – Purkyňovy obrázky. Obrázek, který vznikne odrazem od přední strany rohovky je ze všech nejjasnější a přímý (označen č.1). Obrázek vytvořený zadní plochou rohovky je velmi nejasný a proto se obvykle vůbec neuvažuje. Obrázek vytvořený přední konvexní plochou čočky je ze všech obrázků největší, přímý a při pohledu do dálky nejasný. Tento obrázek (2) mění svoje vlastnosti při akomodaci – stává se jasnějším a zmenšuje se. Obrázek vytvoření zadní konkávní plochou čočky je jako jediný převrácený a je ze všech obrázků nejmenší (3).
Purkyňovy figury patří mezi entoptické jevy, kterými jsou zrakové jevy, jejíchž zdroj je uvnitř samotného oka. Posvítíme-li v temné komoře do oka sklérou nebo šikmo rohovkou, můžeme vidět větvení tmavých sítnicových cév na oranžovém pozadí. Tento jev se označuje jako Purkyňovy figury. Šikmo vstupující paprsek se odrazí od vnitřní stěny oka na druhou stranu, kde cévy vrhají na světločivé elementy stín a obraz se promítá druhým směrem z oka. Vniká-li světlo do oka přímo zornicí, vzniká stín cév na sítnici také, ale nevnímáme ho. Ve chvíli, kdy se stín posune ze svého stálého místa, jej můžeme pozorovat jako výše zmíněnou pavoukovitou kresbu. Díváme-li se malým otvorem na oblohu a pohybujeme jím sem a tam, vidíme cévní síť kolem makuly, která sama je bezcévná. Podobným způsobem můžeme pozorovat i oběh v sítnici.
Při denním vysokém osvětlení je maximální citlivost oka pro žlutozelené světlo s vlnovou délkou 555 nm. Při slabším osvětlení se maximum citlivosti posouvá směrem ke kratším vlnovým délkám světla. Toto posouvání citlivosti oka se nazývá Purkyňův jev.
